Všude slyšíme, jak plasty škodí životnímu prostředí a tvoří většinový podíl odpadů a jejich rozklad trvá i 1 000 let. No a když už se rozpadnou, tak jsou z nich mikroplasty, které ničí mořský život. Chceme jiné řešení a vyměnit plasty za ekologičtější alternativy. A takto bych mohl pokračovat velmi dlouho a nepodařilo by se mi vyjmenovat všechna negativní tvrzení o plastech, které na nás vyskakují z internetu a televizních zpráv. Je to skutečně tak? Pojďme se, na některé tyto (ne)problémy podívat bez emocí a trochu odborněji.
Papírová či igelitová, to je oč tu běží.
Všichni jsme se určitě ocitli již v situaci, kdy stojíme u pokladny a přemýšlíme, jakou nákupní tašku si máme vybrat, jestli tu z papíru nebo igelitovou, pokud tedy nemáme s sebou již nějakou vlastní z domu. Na první pohled se to může zdát volba velmi jednoduchá, jestli mám ekologické cítění a smířím se s nižší nosností, poté zvolím dozajista papírovou. Pokud jsem ovšem pragmatik a ekologie mě až tak nebere, šáhnu pravděpodobně po té z igelitu. Kdo udělal ve finále tu „nejzelenější volbu“? K posouzení dopadu jednotlivých výrobků na životní prostředí slouží mimo jiné i metoda hodnocení životního cyklu výrobku (Life-cycle assessment, LCA), tento přístup zohledňuje všechny materiálové vstupy, používání výrobku i následnou likvidaci. Několik na sobě nezávislých studií napříč všemi kontinenty se shodlo, že právě u běžných plastových tašek je dopad na životní prostředí ve srovnání s těmi z papíru (a to i když je podíl papíru ze 100% recyklovaných zdrojů) nebo bavlny vůbec nejnižší. Vysvětlení je vcelku prosté, důležitými kritérii mluvícími ve prospěch igelitové tašky jsou hmotnost, energetické nároky na výrobu, životnost, a nakonec i možnost a náročnost recyklace. Mnoha lidmi oblíbenou bavlněnou tašku bychom museli vzít na nákup více než 173krát, abychom se vyrovnali stejnému ekologickému dopadu, jaký má jednou použitá igelitka. A taková nákupní taška z HDPE (vysokohustotní polyethylen) má 100krát nižší uhlíkovou stopu než taška papírová. To je vcelku zajímavé, nemyslíte?
Geografové budou muset upravovat glóby o nové ostrovy z plastů nebo se jedná pouze o bouři ve sklenici vody?
V Tichém oceánu je ostrov tvořený pouze plastovými odpady o velikosti, která odpovídá trojnásobné rozloze Španělska nebo dvojnásobku rozlohy Texasu. Tuto údajně největší skládku světa chce dokonce organizace Discover prohlásit za 8. kontinent. Nechci tady rozvíjet debatu na téma, kdo většinu těchto odpadků do moří vlastně naházel, to by jistě bylo na samostatný článek. Pokud bychom ale sečetli příspěvky Asie, Afriky a Jižní Ameriky, dostaneme se na číslo velmi blízké 100 %. Podíl EU na znečištění plastovými odpady, které se dostanou evropskými řekami do okolních moří, je přibližně 0,3 %. Pro některé angažované je to největší problém, který nás trápí, a bez jeho vyřešení asi „zanikneme“. Už i Jan Ámos Komenský hlásal, že je nutné vzdělávat se od jednoduchého ke složitějšímu. Proto bychom měli i tento problém řešit od základů, v tomto případě začít u největších znečišťovatelů. Druhý úhel pohledu se týká jasného definování, kolik odpadků v mořích a oceánech je opravdu a zda se skutečně jedná o takovou katastrofu. Vědci se snažili tento problém zmapovat a dát na stůl jasná čísla. Vybral jsem jednu ze studií, ze které jsou výsledky snadno představitelné. Koncentraci plastového odpadu v mořích si můžeme představit asi jako naplněný olympijský bazén o rozměrech 50 na 25 metrů, do kterého bychom vhodili kostičku plastu o hmotnosti 5 g. Maximální naměřená koncentrace plastů v mořích a oceánech je 1 kg/km2, průměrná koncentrace je poloviční.
Všežravec - vegetarián - vitarián - mikroplastorián
Na první pohled se jedná o vývoj v přístupu ke stravě některých z nás. První tři typy konzumentů potravin jsou nám vcelku známé a víme, co od nich čekat, ale jak je to s tím posledním typem konzumenta? Podotýkám, že slovo mikroplastorián je mé vlastní označení - třeba po slově robot obohatím slovníky o nové slovo i já. Bohužel my všichni jsme nechtěnými konzumenty plastů, a to ve formě velmi malých částic = mikroplastů. Je riziko takto pojídaného mikroplastu opravdu nebezpečné tak, jak se tvrdí? A kolik, že vlastně těch kreditních karet za rok zkonzumujeme?
S tímto problémem je do jisté míry spojen i předchozí bod věnující se problému znečištění v našich řekách a mořích. Při detailnějším rozboru, čím je vlastně tento odpad tvořen, si lze jednoduše odvodit, že většinu tvoří PE a PP, které zároveň tvoří nadpoloviční podíl produkce všech plastů. U vylovených ryb bylo u 49 z 64 (77 %) prokázáno, že jejich trávicí trakt obsahuje plastové částice, které byly tvořeny z více než 93 % právě PE a PP (tyto plasty jsou lehčí než voda, tudíž neklesnou na dno). Z těchto poznatků lze dedukovat hned několik faktů. Většina mikroplastů je tvořena výše uvedenou dvojicí, oba tyto plasty obsahují minimum potenciálně problematických aditiv, a především žádná odborná studie neodhalila jejich toxické vlastnosti pro člověka. Nakonec, právě většina obalů na potraviny je z těchto plastů a jejich bezpečnost máme ověřenou díky velkému množství studií za poslední desítky let jejich používání.
S plastem na věčné časy a nikdy jinak! Rozpadnou se plastové materiály vůbec někdy?
Sice nejsem pamětník, ale je více než jasné, kam tento nadpis směřuje. Zkušenost s dlouhověkostí plastových materiálů má každý z nás, zároveň u většiny z nás bude převládat názor, že plast je tu a jeho rozpad na menší části je tak pomalý, že vlastně ani neprobíhá. Na tuto hypotézu je jedna vcelku jednoduchá odpověď. Kdyby se tato tvrzení zakládala na pravdě, tak některé výrobky jsou tady s námi napořád a nemění téměř své vlastnosti. Kov podléhá oxidaci, dřevo tleje, tak je jasné, že i plast degraduje. Určitým příkladem mohou být všem dobře známé výrobky z PP, např. zahradní židle, kdy během jejich vystavení povětrnostním vlivům můžeme velmi rychle (často již během pár měsíců) pozorovat zjevné prvky degradace = změnu barvy a zhoršení mechanických vlastností (praskliny až úplnou destrukci). Dobrým příkladem je také všem dobře známá PET láhev, její úplná degradace při 100% vlhkosti trvá dle vědeckých studií od 16 do 48 let. To určitě nejsou tisíce let.
Žlutá, červená, zelená, hnědá, modrá a v nejhorším případě černá…třídění nám není cizí, ale jsme tak dobří i v recyklaci a jde to vůbec dohromady s plasty?
Už i malé děti ví, kam který odpad patří, a zároveň možná i (ne)tuší, co se s ním děje po vhození do některých z uvedených typů popelnic. Z letáků a novin vzniknou kartony, z rozbité skleněné vázy po babičce vzniknou nové sklenice na víno, ze starého děravého hrnce bude třeba nová kolejnice, ale co z toho sáčku od pečiva nebo kelímku od jogurtu, co jsem měl na snídani? Světe div se, i na tohle máme řešení. Několik desítek milionů tun plastového odpadu se na celém světě ročně vytřídí a následně zrecykluje. Tato čísla se každým rokem zvyšují. Většina takto zrecyklovaných plastů je zpracována mechanickou cestou, což není nic jiného než proces drcení a mletí na menší kusy a následné přidání recyklátu zpět do výrobního procesu nebo přepracování. Ale podívejme se na tento problém i z pohledu objemů jednotlivých odpadů. Důležité je se zaměřit na složení odpadu především na ten, který se hromadí na skládkách a je často terčem kritiky. Více než 50 % komunálního odpadu tvoří papír, lepenka a stavební suť, podíl plastů je kolem 13 %. Mezi odpady, které pocházejí z našich domácností a tím vznikajícím z průmyslu je velký nepoměr, jde o značný nepoměr 3:97 %. Pokud do tohoto započítáme předchozí informaci, tak zjistíme, že plastový odpad z domácností tvoří méně než 0,5 % všech odpadů.
Pokud by se zítra USA rozhodly nahradit všechen svůj vyprodukovaný plastový obalový materiál za rok (14,4 mil. tun) za „ekologičtější“ alternativy (kov, sklo a dřevo), vedlo by to k navýšení odpadů na 64 mil. tun za současně zvýšených energetických výdajů o 80 %. Závěrem je nutné ovšem podotknout, že vše má své limity, recyklace plastů nevyjímaje. Problém spočívá především ve složitosti třídění některých typů polymerů, míře znečištění a cenové rentabilitě. Ovšem mnoho těchto komplikací lze ovlivnit naším přístupem. Cílem tohoto příspěvku neměla být snaha vyvracet či snižovat váhu lidského počínání v souvislosti s dopady na životní prostředí. Z mého pohledu je ale vhodné se neřídit pouze naservírovanými informacemi, ale naučit se trochu číst mezi řádky a informace si ověřovat.
Zdroj: The Plastics paradox facts for the brighter future, Dr. Chris DeArmitt
Ing. Martin Janovec, člen týmu udržitelnosti, Fatra noviny 12/2021