V dnešní době bývá často zvykem spíš prací rychle proplout, než někde zakotvit. Tím spíš si ceníme těch, kteří jsou dlouhodobě věrní naší firmě. Jedním z nich je i Michal Farkaš, vedoucí expediční směny na Herinku.
Než jsem nastoupil do pekárny, dělal jsem truhlařinu. Jenže od listopadu do února tam často nebylo moc práce. Až mi jeden kamarád, který v té době pracoval na Herinku, řekl, ať to jdu zkusit k nim. Už to bude 11 let. Za tu dobu jsem postoupil z expedienta na mistra a pak na vedoucího expediční směny. Dělá tu i moje manželka a moje máma. Někdy je to trošku divné, zvlášť když mám mámě říkat, co má dělat.
Prvních pět let jsem dělal klasického expedienta. Chodil jsem na noční chystat zboží pro jednotlivé linky. Měl jsem štěstí na partu lidí, která tu dělala a se kterými se setkávám dodnes. Můj běžný den vypadá tak, že si ráno zkontroluju záznamy v počítači. Mrknu na stavy zásob a jestli vše sedí. Projdu si plac, jestli je tam dostatečně uklizeno. Přes den pak kontroluju mistry, dělám měsíční rozpisy práce, objednávky zboží a spoustu dalších věcí.
Největší šrumec tu máme v pátek. Samozřejmě to souvisí s větším počtem objednávek před víkendem. Všechno musíme zpracovat, aby nám to do pondělí všechno vyšlo, dát si pozor, jestli nám něco nechybí. U věcí, které se objednávají s větším předstihem, musíme počty odhadovat. Vidíme, jaký byl prodej, z toho odhadujeme, jak by to mohlo jít. Člověk ale přesně nikdy neví, jak to vyjde. Třeba odhadneme, že budeme potřebovat na víkend 10 000 Supersandwichů, ale pak se udělá hezky a přijdou objednávky na 12 000. A o týden později to třeba zas musíme krátit. V práci se mi líbí, že tu máme dost svobody. Jasně, jsou věci, co jsou dané a dělat se musí. Ale taky si to tu můžeme zorganizovat, aby se nám tu lépe pracovalo. V tom využívám zkušenosti, které jsem nabral, když jsem 5 let chodil expedovat. Vím, že je fajn, když expedient třeba pro strouhanku může chodit do stále stejného místa a nemusí jí hledat po celém place pokaždé, když nám tu složí kamion. Tyhle věci mě baví – inovovat, zjednodušovat a zrychlovat práci, aby se tu lidi cítili dobře. Pak mě baví, když dělám firemní dny. Dlouho se nikomu nechtělo je organizovat, tak jsem si to vzal na starost.
Říká se, že nejtěžší je práce s lidmi, a něco na tom je. Když jsem sám dělal dělníka na expedici, tak jsem si nedokázal představit, co všechno se musí dodržovat a vykazovat. Ale když pak za to má člověk zodpovědnost, tak není nic lehkého lidem vysvětlit, proč se něco má dělat nějak a že v tom musí být pořádek. Tím spíš, když každý den expedujeme okolo 60 000 beden.
Je vidět, že se v posledních letech Penam víc snaží a že má zájem dělat něco pro své lidi. Co je negativní, že to někdy trvá hodně dlouho. Chápu, že jsme velká firma, a tak všechno trvá déle, než kdyby nás tu bylo 5. Ale kdyby ty změny šly rychleji, bylo by to fajn. Na druhou stranu, prošel jsem toho víc a viděl jsem práce, kde na sebe lidi řvali a nedokázali bez toho fungovat. Tady se dokážeme spolu většinou domluvit a spousta věcí se dá zařídit.
Když to vezmu osobně, tak mi práce hodně dala. Nastoupil jsem sem v jedenadvaceti a myslím, že jsem byl tehdy tak trochu „blbec“. Jak jsem ale postupoval dál, dostával jsem víc zodpovědnosti a to mi osobně hodně prospělo. A také jsem tu poznal manželku, se kterou máme dvě děti. Prostě jsem tu po boku své ženy dospěl.