Úvodem tohoto krátkého zamyšlení nad budoucností hnojivářského průmyslu a výživy rostlin, tak jak tyto činnosti doposud známe, bych si dovolil pozvat vás na krátký výlet do historie. Protože jak praví klasik George Santayana „Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít. “ Setkáváme se s často opakovaným názorem, že hnojení rostlin je záležitost posledních několika desetiletí, nepřirozený zásah do systému pěstování polních plodin, který naši předkové neznali. V naší době dle informací z médií v podstatě čirá esence zla. A jaká je skutečnost?
Držme se pouze písemných pramenů či podložených archeologických důkazů, i když jsem přesvědčen o tom, že pokud naši předci obývali soustavně území mezi Eufratem a Tigridem několik tisíc let, i oni se museli o půdní úrodnost starat. Nejstarší zmínky o hnojení anorganickými hnojivy máme z roku 2200 př.n.l. z Egypta, kde již tehdy staří rolníci hnojili sádrovcem, tj. dodávali do půdy vápník a sádru. V Číně šli ještě dál a vyráběli si směs z výkalů, sazí a popele z topenišť – zde je cítit potřeba komplexnější výživy hlavně dusíkem a draslíkem. O použití organických hnojiv máme dochovaných informací podstatně víc, např. gruntovní kniha z roku 1450 z Chrudimi popisuje podmínky hnojení honů s využitím úhoru a zmiňuje cenu vozu hnoje za 3 groše. O opravdu sofistikovaném přístupu k výživě rostlin můžeme hovořit až ve spojitosti s objevy J. von Liebiga (19 st.), autora dosud platné minerální teorie výživy rostlin. Málo rozšířenou informací je, že 1. patent na výrobu NPK byl přihlášen roku 1831 v Čechách. Hnojivo bylo vyráběno z kostí, rostlinného popela, kyseliny sírové a močůvky – 2 zl. 45 kr./100 kg. S hnojivy se v té době též aktivně obchodovalo, což dokládá nabídka tehdejší obdoby ACHP z roku 1858 – ledek chilský, peruánské guáno, krevní moučka, kostní moučka, rohová moučka.
Tak, jak docházelo k masivnímu odchodu obyvatelstva z venkova do měst v důsledku průmyslové revoluce, muselo docházet k růstu produktivity zemědělství a výnosů plodin. Přesto se rozvíraly nůžky mezi narůstající spotřebou potravin a stagnací jejich produkce. Na přelomu 20. století lidstvo čelilo vyhlídce neuvěřitelného hladomoru. Tyto obavy vedly k tomu, že chemik William Crookes v roce 1898 předpověděl, že „miliony budou hlady kvůli nedostatku dusíkatého hnojiva pro růst rostlin“. I tato iniciativa vedla ke světovému objevu, který 1913 učinil Fritz Haber a následně do průmyslového měřítka zavedl Carl Bosch. Jednalo se o objev průmyslové syntézy amoniaku z dusíku a vodíku, tzv. Haber-Boschova syntéza, za což F. Haber v roce 1918 získal Nobelovu cenu. Výroba hnojiv se stala regulérním odvětvím průmyslové výroby. Vznikaly specializované továrny na výrobu hnojiv:
1861 – první továrna na výrobu superfosfátu ve Spolchemii v Ústí nad Labem
1904 – výroba superfosfátu v Lovosicích
1884 – výroba síranu amonného v Ostravě
1916 – dusíkaté vápno v Sokolově
1935 – výroba dusičnanu amonného v Pardubicích
Skutečný boom nastal po 2. světové válce výstavbou výrobny ledku amonovápenatého v Lovosicích, výrobny NPK v Lovosicích a Pardubicích, výrobny močoviny v Litvínově a síranu amonného v Neratovicích.
I díky dostatku hnojiv dnes zažíváme v lidských dějinách nejdelší a trvalé období konjunktury a relativního blahobytu. Kvalitní a cenově dostupné potraviny jsou standardem, který všichni pokládají za samozřejmost. Možná i tento pocit potravinového bezpečí a mylného dojmu, že vše jde tak nějak samo, vede k názorům, že výroba umělých hnojiv je zátěží pro planetu a je třeba jí zamezit. Jsou ale i jiné cesty umožňující docílit „udržitelnosti“ jak ve výrobě, tak v zemědělsko-potravinářském blahobytu. Pokud se podíváme na sortiment nejpoužívanějších hnojiv a zavedených systémů hnojení, za poslední 3 generace se nic zásadního nezměnilo. Ano, v návaznosti na růst výnosů bylo třeba upravit dávky hnojení, zlepšila se aplikační technika a někteří zemědělci začali koketovat s precizním zemědělstvím. Ale stačí to? Dokážeme tímto reagovat na environmentální výzvy 21. století?
Podívejme se, kam se posunuly ostatní příbuzné obory. Zemědělská technika – využití satelitních dat a autonomní stroje, osiva – hybridní odrůdy, clearfieldové odrůdy a úpravy genomu, přípravky – selektivita a účinnější formulace. Hnojiva – ledek a močovina. Ale píše se rok 2020, ne 1960, opravdu děláme v nabídce hnojiv pro udržitelné zemědělství dost? Kam se poděla invence našich předků?
Pro to, abychom přežili i do budoucna, je potřeba přijít s novým řešením. Varianta zemědělství bez používání hnojiv je varianta utopická. Pokud bychom se nesmířili s myšlenkou dramatické redukce počtu obyvatel na planetě, lidstvo není schopné se uživit bez použití intenzifikačních faktorů, mezi které hnojení patří. To, co nás vyvede ze současné patové situace, je změna filozofie.
Zcela zásadní pro budoucnost odvětví výroby hnojiv je dostupnost a přístup k „zeleným“ technologiím. Tak, jako byla před sto lety pro rozvoj lidstva klíčová Heber-Boschova syntéza, pro naši generaci bude zásadní produkce „zeleného“ čpavku. Jeho výroba nesmí vycházet ze zpracování fosilních paliv (zemní plyn, ropa či uhlí), ale potřebný vodík musíme získat hydrolýzou vody. Tento proces je v současnosti energeticky náročnější než výroba pomocí existujících technologií z fosilních paliv, vše je ale o dostatku a možná i lokálním přebytku elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tento čpavek však významně sníží uhlíkovou stopu vyráběných průmyslových hnojiv, dokonce se stane i výrazným zdrojem čisté energie, potřebné pro průmyslovou výrobu.
Musíme si ale uvědomit, že na tento spíše systémový krok, bude muset navázat změna myšlení každého z nás. Nás výrobce čeká změna produktového portfolia a chytrá hnojiva budeme muset přesunout z marketingových prospektů na pole. Budeme si muset zvyknout na chytrá hnojiva. Jejich aplikace přinese snížení aplikovaných dávek, zřejmě i snížení počtu pojezdů, ale minimálního propad výnosů. Nás lidstvo čeká nárůst cen potravin všeho druhu, ale dozajista je lepší mít co jíst než zemřít hlady. Možná nás vysoké ceny potravin přimějí ke zdravějšímu životnímu stylu a omezení dnes zřejmého plýtvání.
A kterým směrem se budou hnojiva ubírat? Tady si dovolím podívat se výrobcům hnojiv pod pokličku a představit již reálné projekty. Převratná budou obalovaná hnojiva, opatřená obalem z materiálů na přírodní bázi. Tento obal bude navíc zcela biodegradovatelný, takže půda nebude znečišťována mikroplasty. Takové hnojivo bude minimalizovat úniky dusíku do ovzduší a spodních vod, prodlouží využitelnost dusíku v čase a zajistí dlouhodobý harmonický výživný stav hnojených kultur. Navíc se dá očekávat, že tato hnojiva nebudou zatížena uhlíkovou daní a rozšíří se legislativně jejich možnost použití. Dalším, již reálně vyráběným produktem, jsou hnojiva s přídavkem zeolitů – unikátního, ryze přírodního materiálu. Ucelená řada ZENFERT obsahuje dusíkatá, dusíkato-sirná i NPK hnojiva. Tímto hnojivem nejen že dodáváme živiny, ale zeolitová složka zadržuje vodu v půdě a díky svým sorpčním schopnostem zabraňuje ztrátám živin vyplavením. Dalším, výrazně intenzifikačním a environmentálním příspěvkem z nabízeného portfolia hnojiv, jsou přípravky pro foliární aplikace, hlavně na bázi přírodně získávaných humátů. Dlouholeté výsledky potvrzují ekonomickou smysluplnost zařazení těchto produktů do systémů výživářských opatření. A další projekty, navazující na myšlenku GREEN DEAL, máme rozpracovány.
Kam se budoucnost zemědělství a průmyslu na zemědělství navázaného bude ubírat, záleží na přístupu každého z nás. Nastartované legislativní změny nelze zastavit, protože odráží většinový názor ve společnosti. Řešením a způsobem, jak můžeme náš obor rozvíjet a v budoucnu dále prosperovat, je přesvědčit širokou veřejnost o naší snaze minimalizovat negativní dopady do životního prostředí, které naší činnost bohužel vždy doprovází. My v AGROFERTu rozhodně nebudeme zatrpklými pasivními diváky.
Autor: Ing. Jiří Valenta, Lovochemie a.s
Fotogalerie
