Jak se stane, že člověk řídí zemědělský podnik, jako je tento?
Velkou roli v tom hraje celoživotní píle. Je třeba mít nějaký cíl a na něj se soustředit a snažit se ho, ne za každou cenu, dosáhnout. Není to ani o štěstí, ani o náhodě. Člověk musí vést veškeré aktivity jedním směrem.
Byla práce v zemědělství vždy vaším snem?
Měl jsem spíše takové dílčí sny. První z nich byl dostat se na střední rybářskou školu. Druhý sen byl ji úspěšně dokončit. Třetí byl dostat se na vysokou. A takto bych mohl pokračovat. Ale abych si jako malej kluk řekl „jednou budu ředitel“, to ne.
Po škole jste začal rovnou pracovat?
Popravdě jsem pracoval už při škole. Udělal jsem si živnostenský list a pátek, sobotu i neděli jsem trávil týden co týden v lese. Začínal jsem jako těžař. Měl jsem motorovou pilu a těžil jsem stromy.
Čím jste se živil po škole?
Dál jsem těžil. Už jako inženýr. O peníze nouze nebyla. Dokonce jsme k sobě s kolegou přibrali dalšího člověka. Najednou mi ale došlo – tak na co jsem tu školu vlastně studoval? Abych zůstal v lese? To není cíl.
Takže jste s těžbou skončil ze dne na den?
Tak to úplně nebylo. Ale řekněme, že jsem se otevřel různým pracovním příležitostem. Najednou ke mně přišla nabídka na místo hajného pro Lesní závod Konopiště. Zaradoval jsem se. Pak jsem ale začal počítat. Státní zaměstnanec Lesů České republiky. Tabulkový plat. Ekonomicky to nevycházelo. A tak jsem začal chodit po různých výběrových řízeních, abych si udělal povědomí o tom, co trh práce nabízí. Bral jsem to jako sport. Neměl jsem co ztratit. Prošel jsem třeba Agenturou na ochranu přírody a krajiny nebo jsem absolvoval pohovor na pozici referenta životního prostředí krajského úřadu. A abych byl upřímný, nic mi nebylo dobrý. Nechtěl jsem být „ouředníčkem“, co denně dojíždí do Prahy a zpátky. Nevyplatilo by se mi to časově ani finančně. Pomyslel jsem si, že to radši zůstanu v lese.
Ale v lese jste nezůstal.
Jednou jsem jel kolem Agroprimu. Napadlo mě, že bych se mohl zeptat, jestli by se tu pro mě nenašla nějaká práce. Ten podnik jsem znal velmi dobře. V pubertě jsem si tu přivydělával na brigádě jako traktorista.
Prostě jste sem přišel?
Prostě jsem sem přišel. Bylo to dobře načasované, protože tenkrát tuhle firmu koupil Podnik živočišné výroby Strakonice a na společnosti vázly mnohamilonové dluhy. Nový ředitel to tady chtěl postavit na nohy. Měl velké ambice. A aby toho nebylo málo, Podnik živočišné výroby záhy koupil Agrofert, velká a stabilní společnost. Napadlo mě, tady by mohla být budoucnost.
A měli pro vás takhle „na počkání“ práci?
Měli. Jakmile jsem se dal do řeči s tehdejším ředitelem, řekl mi, že s mým vzděláním mě do svého týmu vezme hned. Myslel si, že nutně potřebuji práci, a chtěl mě „zachránit“. Já ale zachraňovat nepotřeboval. Řekl jsem, že si vše nejprve rozmyslím. On byl ale v šoku. „Cože, co jste říkal? Že si to chcete rozmyslet? Tak s tím jsem se ještě nesetkal.,“ reagoval překvapeně. Nicméně já jsem si skutečně měl co rozmýšlet. Různých pracovních nabídek okolo mě v tu dobu proběhlo více. A navíc jsem práci měl. Nestrádal jsem.
Jak dlouho vám to „rozmýšlení“ trvalo?
Asi měsíc. Naštěstí jsem tu nabídku nakonec přijal. Především protože jsem cítil, že o mě ta firma upřímně stojí. Navíc jsem ten podnik znal z dětství. A kromě toho jsem o něm měl absolutní znalost hlavně díky myslivosti. Když se pohybujete po polích, musíte vědět, komu patří a kdo na nich hospodaří. Byly to pro mě známé vody. Vize růstu a entusiasmus tehdejšího ředitele mě přesvědčily. Byl to pro mě zlomový okamžik. Musel jsem odříznout práci v lese.
Lukáš Vojíř, ředitel společnosti AG AGROPRIM, s.r.o.
Na jakou pozici jste nastoupil?
Na pozici mechanizátora. Měl jsem na starosti dílnu. Objednával jsem náhradní díly. Zajišťoval servis. A staral se o všechno kolem mechanizace. Dělal jsem to plus minus šest let.
A pak?
Pak jsem se stal ředitelem.
Jak se to událo?
Ode dne, co jsem do Agroprimu nastoupil, jsem svou práci dělal na 100 %. Nerozlišoval jsem víkendy a pracovní dny, přesčasy byly samozřejmostí. Pár lidí si toho zřejmě všimlo. I když se bývalý ředitel pan Herma blížil k důchodovému věku, na jeho místo bych si ani ve snu nepomyslel. Spíš jsem se sám sebe ptal, koho nám na jeho pozici dosadí. To byl v Agrofertu ještě Standa Kučera, hlavní mechanizátor. Často jsme si volali, dával mi cenné rady. A jednou mi takhle zavolal, jestli nemůžu přijet do Zdislavic, že potřebuje něco probrat. A tak jsem přijel…
Tušil jste něco?
Vůbec ne. Ale ve chvíli, kdy Standa řekl, že se mnou chce mluvit ředitel zemědělské divize Jindřich Macháček, trochu to ve mně hrklo. Okamžitě se mi drala na mysl otázka, co jsem udělal špatně? Záhy jsem si všiml, že kromě pana ředitele na mě čeká také pan Mašek, ředitel Primagry, jejíž dceřinou společností Agroprim byl. A aby toho nebylo málo, byl přítomen i Milan Škvor, ředitel prvovýrob Agrofertu. Napadlo mě, že jsem asi něco „provedl“, že to je můj konec.
A on to byl teprve začátek…
Pan ředitel Macháček se mě zeptal, jak si to představuji se svým životem dál. Ptal se mě na vizi toho, kde se vidím za pár let. V té době jsem už věděl, že bych se rád usadil. A chtěl jsem se usadit právě v Netvořicích. Sdělil jsem mu tedy své plány a on mi na to opáčil, že by chtěl, abych Agroprim řídil. Pan Herma už byl těsně před důchodem.
Jaká byla vaše reakce?
Měl jsem radost. Ale chvíli jsem tomu nevěřil. Zhruba rok mě pan ředitel Herma na tuto pozici „zaučoval“. Vzal si mě pod křídla a všechno mi vysvětlil. Začal mě brát na představenstva a já se pomalu učil všechno, co jsem na tuto pozici potřeboval vědět. Jeho přístup byl skvělý, hodně jsem se toho od něj naučil.
Jak vypadá váš běžný ředitelský den?
To může být pokaždé jiné. Záleží na ročním období. Jednu zimu nám onemocněl jeden ze zaměstnanců a na jaře neměl kdo jezdit postřikovačem. Na nic jsem nečekal, sedl jsem do stroje a vyjel na pole. Ale to byla, pochopitelně, výjimečná situace. Upřímně – nejsem kancelářský typ. Když už musím pracovat s počítačem, snažím se vše zvládnout během dopoledne. Primárně jsem jednatelem, co jedná. Řeším záležitosti, které se týkají chodu firmy. Školení, revize, plány investic, nákladové položky. Společně se svými zaměstnanci plánuji nákupy hnojiv, osiv i postřiků. Odpoledne jdu do provozu. Musím s firmou být v každodenním kontaktu. Objedu si pastvinu. Podívám se do kravína, jestli je všechno, jak má být. Jdu se projít, tu vidím, že chlapi na poli hnojí. Zastavím se za nimi, pohovoříme, jak to jde, jestli něco nepotřebují. Pak dojdu na dílnu, zjistím, co se zrovna opravuje a zda nechybí nějaká součástka. Do toho personální záležitosti… Teď nám například bude odcházet do důchodu dlouholetý zkušený zaměstnanec.
Je to problém?
Je to problém. Lidi nejsou. A vůbec nejtěžší je někoho sehnat do živočišné výroby.
Čím to je, že lidé u zvířat pracovat nechtějí?
To kdybych věděl… Nechápu, proč to ty lidi nebaví. Je to pěkná práce, která má smysl. Už jste někdy viděla, jak se rodí tele? To je přece radost. Ale nese to s sebou i starosti, nebudu lhát.
Jaké?
Když se rodí telata, dochází k tomu v kteroukoliv denní dobu. I v noci. Komu se chce v jednu ráno vstávat z postele a pomáhat nezkušené krávě s porodem? Takovou práci prostě musí dělat srdcař. Těch není moc. Kromě toho zvířata nezajímá, jestli je státní svátek, víkend nebo dovolenková sezona. Vždy musí být v čistotě, nakrmená a zdravotně v pořádku. To vyžaduje jistou loajalitu. A především – časovou flexibilitu. Co jste dělala minulý pátek v devět večer?
Co jste dělal vy?
Mně v tu dobu zazvonil telefon, že nám z pastviny utekly krávy. To je věc, která do rána nepočká. Byla tma. Sedm stupňů. A lilo jako z konve. Honili jsme je skoro do půl jedné. To bylo „haló“.
Pokud jde o byznys, vyplatí se vám živočišnou výrobu držet?
Když se na to podívám jako ekonom, chce se mi říct, že ne. Je pro nás ztrátová.
Hrajete si někdy s myšlenkou, že byste živočišnou výrobu opustil?
Upřímně? Každý den. Taková rozhodnutí musíte nejprve promyslet. Máme obrovský areál, 300 hektarů trav. Kdo by nám ty trávy spásal? Navíc rostou v terénu, kam se lidská síla dostane jen těžko. Nicméně pro krávy to není žádný problém. Díky živočišné výrobě je pěstování plodin na našich polích různorodější – nekoukáme pouze na to, co je ekonomicky výhodné, ale do svých osevních postupů zařazujeme taky například jetel nebo vojtěšku. Prostě proto, že je krávy potřebují. A v konečném důsledku je to dobré i pro půdu, protože jsou to plodiny, které zlepšují její kvalitu. Mimo to nám živočišná výroba přináší také hnůj. I když nám to množství zdaleka nepokryje veškerou plochu orné půdy, se kterou hospodaříme, je dobré mít své vlastní zdroje a nespoléhat se pouze na strojená hnojiva.
A co by se muselo tedy stát, aby živočišná výroba ztrátová nebyla?
Přemýšlím nad tím dennodenně. Areál by musel vypadat úplně jinak. To je obrovská investice. Její návratnost je téměř nepředstavitelná. Takže hledám jiné způsoby. Osobně bych na to šel skrze diverzifikaci příjmů, například vybudováním fotovoltaiky.
Buďte konkrétní.
Spolu se společností Farmtec jsme udělali projekt na elektrárnu, která by pokryla střechy všech budov u nás v areálu. Roční výkon by byl zhruba 650 megawatthodin. Energii, kterou bychom nespotřebovali v rámci Agroprimu, bychom prodali. To by pro živočišnou výrobu mého podniku znamenalo velký příjem.
Plánujete v příštích letech nějaké jiné investice?
Největší položkou v investicích bude rozhodně i nadále nákup půdy a pozemků. Samozřejmostí jsou také investice do mechanizace a nákupu nové techniky. O tom však nebudu rozhodovat sám. Vždy si se zaměstnanci sednu a dáme hlavy dohromady. Ani tentokrát to nebude jinak. Nakonec to jsou oni, kdo se stroji budou pracovat. Potřebuji, aby s nimi byli spokojení.
Jaký je váš recept na úspěšné řízení podniku?
Já si zakládám na komunikaci. Snažím se předcházet jakýmkoliv problémům. Rád věci řeším zavčasu. Vážím si zpětné vazby a zajímá mě názor druhých.
Pokud jde o kariéru, máte ještě nějaký sen?
Svoji práci mám upřímně moc rád. Občas si ale hraji s různými myšlenkami. Dost mě baví komunikace. Mám rád velké výzvy, které mě motivují k ještě větším pracovním výkonům. Uvidíme, jestli mi nějakou osud postaví do cesty.
Co byste svému podniku popřál do příštích let?
Popřál bych mu co nejvíce skvělých a kvalifikovaných lidí. Na těch totiž stojí i padá úspěch každé firmy.
AG AGROPRIM, s. r. o.
Společnost sídlí ve Středočeském kraji, v obci Netvořice. Má 18 zaměstnanců a zabývá se rostlinnou i živočišnou výrobou. Hospodaří na výměře 2000 hektarů, přičemž 1700 hektarů tvoří orná půda, zbytek představuje tráva ve formě pastvin. Základní stádo firmy tvoří 200 dospělých krav a 10 plemenných býků. Firma se nachází v typicky obilnářské oblasti, tudíž nejčastěji pěstovanými plodinami jsou pšenice, ječmen, řepka, jetel, hrách či oves. V posledních letech firma zkouší pěstovat také sóju.
